Kolem národního parku Saltfjellet-Svartisen

Posted by in Nezařazené

Když stále prší, je nejlepší trávit čas v autě. Po silnici E6 jsme dojeli jsme do města Fauske, kde jsme se rozhodli pokračovat dál na jih po silnici číslo 17, která vede po pobřeží. Viděli jsme údajně nejrychlejší mořský proud světa Saltstraumen, který vzniká při odlivu a přílivu v úžině široké asi 15 metrů. Dosahuje rychlosti až 41 km/h. Bohužel nás od břehu brzy vyhnal silný vítr s deštěm, proto jsme si ho nemohli prohlédnout podle našich představ. Přespali jsme na parkovišti poblíž Saltstraumenu a pokračovali jsme dál po sedmnáctce směrem na Mo i Rana.

Poblíž silnice po krátké procházce po dešti jsem došli k jezeru, kde jsou postaveny dva objekty určené k relaxaci. Jeden z nich se jmenuje Thai Huset, thajský dům a druhý Gamma, tradiční obydlí Laponců. Oba jsou volně přístupné a působily na nás velmi pozitivně. Mezi dvěma tunely, jsme vyjeli po silničce vedoucí k přehradě, kde by byly nádherné výhledy, kdyby zrovna nepršelo. Byla tam spousta vodopádů a také možnost pokračovat pěšky do nitra národního parku. To nám počasí bohužel neumožnilo a tak jsme zase sjeli dolů. Dále jsme po cestě pozorovali splazy ledovce Svartisen, ke kterým v sezóně pluje loď. My jsme byli nuceni na ně koukat z druhého břehu Holandsfjordu. Tam jsme se rozhodli, že našim cílem nejbližších dní bude některý z ledovcových splazů Svartisenu, kam se dostaneme pěšky. Podle mapy a dostupných zdrojů z informačních tabulí jsme se rozhodli pro Austerdalsisen, který je jeden z nejnavštěvovanějších. Ten den jsme se ještě svezli kousek trajektem a přespali na odpočívadle, kde v noci kolem nás přešla bouřka. Druhý den nás čekal další přesun trajektem, ale dostali jsme se na přístaviště hodinu po odjezdu dopoledního spoje. V průběhu tříhodinového čekání na další loď jsme se na záchodech „vysprchovali“, uvařili jsme si oběd a kafíčko. Mezi tím se postupně vyjasnilo. Před naloděním jsme si uvědomili, že na trajektu vlastně přetneme polární kruh. V podvečer jsme dojeli do města Mo i Rana, kde jsme dokoupili zásoby. Dále jsme jeli na parkoviště u jeskyně Grønligrotta, tam jsme se navečeřeli, koukli na polární záři a šli spát.

Ráno jsme posnídali palačinky (!) s meruňkovou marmeládou, které jsme koupili předchozí den. Prozkoumali jsme prvních 50 metrů zmíněné jeskyně a pak se vydali k ledovci. Auto se musí zaparkovat 10 km od našeho vysněného cíle. Na kolech jsme projeli první 3 km a pak jsme je museli nechat na břehu jezera a začít se prodírat lesem, potokama, podmáčenou a zarostlou pěšinou. V sezóně převáží turisty přes jezero loď. My jsme ty čtyři kilometry museli projít cestou necestou. Poslední etapa stoupala po skalnatém povrchu, v bývalém řečišti řeky vytékající z ledovcového jezera, kolem vodopádů a peřejí. Až půl kilometru před koncem jsme spatřili obrovskou masu ledu stékající údolím do jezera. Pokochali jsme se, vyfotili pár fotek a vyrazili jsme zpět, protože nás čekala stejně dlouhá cesta k autu. Tam jsme se dostali poměrně vyčerpaní z náročné cesty těžkým terénem, ale prožitý zážitek nás naplňoval štěstím. Autem jsme dojeli z jihu po é šestce na polární kruh. Silnice ho protíná v nadmořské výšce 670 metrů a krajina je tam opravdu polární, jak jsme si ji představovali. Z pustého údolí se pozvolna zdvihají vysoké hory se zasněženými vrcholy. A běhají tam sobi. Přespali jsme v chatě, která slouží k přečkání, když je v zimě silnice nečekaně zavřená. Bylo tam teplo a čisto, teplá voda a záchody. Ráno jsme sjeli hlouběji do údolí směrem na sever, navštívili jsme Nordland nasjonalparksenter, prošli se údolím kolem řeky Junkerdalselva a potom jsme vyrazili na recepci kempu v Nordnes, kde jsme měli zarezervovanou chatku odkud právě píšeme. A pak?